Výnovrady Když mi bylo pět let, já jsem zdrhnul do Rakouska. Nepozorovaně. Tam byly výnovrady a tabák se tam píst pístal a jsem viděl rakouský děti, tak jsem šel za nimi. Strávil jsem tam skoro celý den, táta tenkrát malý umřel z trachy, jako za hřou, že mu syn utekl do Rakouska. A pak mě ta jedna pani tam dala pitlíček hroznů, dovedla mě na hranici a poslala mě domů zpátky. To byla zajímavá událost. Wir mussten ja alles abgeben, nicht? Radio musste abgegeben werden, Schiffs sind schon lange abgegeben worden, die haben es für die Soldaten in Russland gebraucht. Fahrräder mussten abgegeben werden, Radio musste abgegeben werden. Meine Großmutter ist mit meinem Vater musste fliehen nach Österreich nur mit einem kleinen Leiterwaggel sagt man, also ein ganz kleines Holzwaggel und nur dieses Waggel dürfte angefüllt werden mit ihren persönlichen Sachen wie Polster oder so was man halt zum Leben braucht. Wie wir dann die Wohnung verlassen mussten, musste die Wohnung ordentlich geputzt werden, es musste neu, also frisch überzogen sein, es musste der Tisch mit einer Tischdecke und alles sauber und zugesperrt und den Schlüssel musste man dann abgeben. Začne-li hustě pršet, právě v to ráno, kdy je na programu stěhování, je to vždy mrzutá záležitost. Všechno už je pečlivě přichystáno a zapaleno. I rybičky jsou připraveny na cestu do nového domova. Taťka přijel z práce a dozvěděl se, že se zabírá po hraničí. A tak se sebral, sedl na vlak a v Dobré vodě našel nějaký barák. Byl to statek. No tam byly koně, dobytek, všechno tam bylo, tak přijel zpátky pro nás a že se stěhuje do té dobré vody. Tata sedl v červnu na motorku s nějakým strejdou, jak se traduje, přijel do Slavonic na dolní náměstí, zabral dům, kterým byl pěkný nábytek, pak přišel někdo a řekl, že tady, pane Žampa, nebudete, to je moc pěkný nábytek, tady bude bydlet národní zprávce textilky, pozdějšího Otavanu, no, zříve Slavony. No tak táta sebral pět švestek a přešel všichno náměstí a zabral můj rodnej dům, což je dům proti poště, po bývalém pošmistrovi porodění Heleportu. Před barákem byl rybník, velká zahrada byla, plno dobytka, prasata tam byly, husy tam byly, housátka. Zkrátka bylo to tam pěkný. Kuchyň byla po Němcích, táta jako nábytkář taky pak obložil umakartem a někdy v roce 1946 ho, zřejmě za nějakých podmínek výhodných pro ty osadníky nový, tak ho koupil. Takže je jaksi zaknihován na rodinu Žampovů, nebo je to můj rodný dům. V duchu košického vládního programu byl v červnu 1945 z řad partizánů a bojovníků za svobodu utvořen pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti. Úlohou tohto vojensky riaděného pluku bylo zajistit bezpečnost v pohraničí s ochranou štátnej hranice. V roce 1946 vznikl pohraniční útvar 9600, který zabezpečoval ochranu hranic především v západních částech naší republiky. Moje oboje prarodiče byli v Maríže. Moje rodiče tam vyrostly. Tak já jsem se tam narodil, mě vláci v podstatě vychovali. Ty, co se mnou dělali, to žádný kluk nezažije. Já jsem v pěti letech střílel z kolumetu, byl jsem metr zpátky. Pojďte se, po válce to moc jednoduché nebylo. Pamatuju si příběhy, díky tomu, že můj táta tam vlastně sloužil, že chodili takzvaní pěšáci a škodilo se, že jo. Hlídali se hranice, protože se vyvážel majetek, jo. Cokoliv tam a zpátky, jo. Prostě taková byla doba. Das war einfach so eine Scheiße. und neben dem damaligen eisernen Vorhang oder Stacheldraht, haben wir gesagt, jedes Mal vorbeigegangen sind. Und uns wurde von den Eltern gesagt, ja, nicht zu weit zur Grenze gehen, sonst seid ihr dort gefangen in Tschechien und ihr könnt ein paar Tage nicht mehr nach Hause kommen. Wir hatten überhaupt keinen Kontakt mit den tschechischen Leuten, nach Hause kommen. Wir hatten überhaupt keinen Kontakt mit den tschechischen Leuten. Wir hatten zwar Verwandtschaft, meine Großmutter und meine Urgroßmutter schon, aber wir waren überhaupt nicht in Kontakt und für uns war das eine eigene Welt. Ich hatte noch nie das Bedürfnis, dort hinzufahren. Und für uns war eigentlich die Grenze, für meinen Bruder und mich und meinen Schulkameraden, war eigentlich das Ende der Welt. Otec v 49. někdy srpen září vzal ty tři děti, co měl, dali do kočárku a s matkou šli utéct do Rakouska. Sestra mě říkala, že si měli takovou hru, že pokud uvidí nějakého cizího člověka, takže budou hrát si na skovavanou a skočí do obilí, aby je nebylo vidět. A protože bylo léto a byly jablíčka a byly nějaké ovoce na stromech, tak to jedli po cestě a se dostali do Vídě. No a v té době emigrace byla do USA, anebo taky do Venezueli v případě Argentína, Chile a tak dále. A že tak rozhodl se, že pojede do tej Venezueli. Naše hranice v súvislosti so socialistickými premenami v rade ďalších krajín prestali byť iba hranicou nášho štátu a stali sa hranicou sveta socializmu. Jej ochrana sa stala významnou internacionálnou úlohou. Aj keď imperializmus mení stratégiu a taktiku, s existenciou socializmu sa nikdy nezměril a nezmělí. Za námi byli PSáci, byli těl PSáků, jestli bychom šli dělat jako pomocní pohraniční stráže. No tak nás asi pět nebo šest zhůrek přihlásilo. No tak jsme chodili i v nosi hlídat. A jak byla nějaká neznámá osoba, my jsme měli průkazky, mohli jsme je legitimovat, měli jsme oznaky. Pro nás to jako byla zábava. Říkali kluci z pohraniční stráže, že chytli už kolikrát. Ale to my jsme neviděli. My jsme chodili i na hranice se podívat, měli jsme i střelby se samopalů, to nás všechno učili ty kluci. Všechno jsme museli prodělat, jako vojáci vlastně. Pro nás to byla čest, že jim pomáháme. Jenže se nám nepoštěstilo nic takového, aby jsme někoho chytli, nebo aspoň náznak nějakej. To nás mrzelo. No, měřte na terče. Tihle pioníři, mladí ochránci hranic, tady žijí. Při rozhovoru s nimi zjistíte, že si vlastně ani neuvědomují proměny tohoto kraje na hranici dvou světů. Jsem byl poprvní v Maříži s výbavou tady Mledých stráčců hranic. Ten kroužek vedl pohraničník Kluk, který byl na vojně a měl to jako plusový body. Ještě stálo torozo Mařížskýho zámku celýho zámku byl opuštěný, tak jsme ty prázdné místnosti procházeli s tím, že jsme pak přišli do zámecké kaple, kde byly v olovu zality takové ty barevné okna. A my jako Mladé štrážce hranic jsme kamenama ty sklíčka barevný zevnitř rozbíjeli a venku jsme sbírali to olovo, který jsme se pak na Vánoce lili pro štěstí, co nám to ukáže štěstí. Takže já tým Mařižem mám co vracet. Moje první výpraha do Mařiže byla, že jsem tam ničil zámeckou kapli, ale pak ten zámek bolševici zbourali na cihly. Vydám bojový rozkaz k ochraně státních hranic Československé socialistické republiky. Po! Jste určeni jako kontrolní hlídka s úkolem nedovolit bezprstného... Já jsem přišel na vojnu, sloužil jsem na hranicích, za mnou přišli pánové náboráři a lákali mě, abych šel sloužit taky, jako natrvalo. A já jsem nechtěl. Řekl jsem jim, že když mi dají, tenkrát byl problém sehnat byt vůbec, jako jo, pro mladí lidi. Tak jsem jim řekl, že když mi dají byt, tak že jim to podepíšu. No a oni mi za 14 dní přinesli rekret, jo, takže mi nic jiného nezbylo. V době do 68. roku, tady ta tzv. železná opona byla po blížtý hranice a nikdo to neviděl v podstatě, nikomu to až tak neto. Po osm až šedesátých, sedmdesátých letech se dělal takzvaný jednotný profil a oni posunuli vlastně tu signální stěnu, tu železnu oponu k už existujícím komunikacím, jo. Takže každý jezdil okolo a tím se zvětšilo to hraniční pásmo jako, jo. Například Maříš, na který jsme začali, tak ta tuhletím opatřením se dostala do pytle v podstatě. Maříš, na který jsme začali, tak ta tím opatřením se dostala do pitle. Maříž byla zadrátovaná kolem dokola. V té můj rodnej dům byl Popošmistrach, takže my měli tradici, že ty mý starší bratři i já potom, to po nich zděděli, jsme roznášeli noviny jako brigádu. A já jako středoškolák jsem vyfasoval rajón Maříže, takže první 14 dní jsem do té Maříže ještě jezdil svobodně, jako na kole nebo občas na motorce, jak by to vyšlo, jak jsem obešel Slavonicu, jak jsem měl čas, když mi to trvalo dlouho, tak jsem vzal motorku, abych tam byl rychlej, když jsem měl čas, tak jsem tam měl na kole. A druhý 14 dní už tam v zatáčce u Rybníka už byl samopálník a otvěramy vrata za dráty. Ta vesnice byla odsouzena prostě k umření. Splněno. Včas a kvalitně. Odpoledne se klade řízené minové pole, které je velmi účinným prostředkem zatarasování. Protipěchotní miny se zapojí do elektrického okruhu a odpálí ze stanoviště odpalovacího zařízení. Je pravda, že tam byl tzv. EZOH. EZOH je zkrátka elektrické zabezpečené ochrany státní hranice. A to bylo hodně blbý, protože v té drátění stěně bylo vysoké napětí. A fungovalo to tím způsobem, že byl na té pohlednější hodině nějaký operátor a tam došlo k eskratu, vyletěl jistič, tak on ho chvíli ještě zapnul a za to pustil. Vlastně v té době tam zahynulo spoustu zvěře v tom a ku podivu tam zahynulo víc vojáků, než těch narušitelů, proti kterým to bylo jakoby míněno. Protože jste šel okolo, zakopl jste, tak jste hrábil do drátu a tam byla malá šance na přežití. Na první pohled idyla, ale labirint světa nedoprovází vždycky ráj srdce. A tak služba na naší hranici se západním světem je tvrdá, těžká a chlapsky drsná. Odcovit tam nešlo moc dobře v té venezuji, takže se rozhodnul prodat všechno a cestovat zpátky do Evropy. zpátky do Evropy. Přijeli jsme na ty hranice Gmíndu, no jenomže my jsme přijeli odpoledne a ono už bylo večer, tma, stále jsme ještě nepokračovali. Ty pohraničí měli ty pasy a něco zjišťovali. Až už bylo hodně později, někdy kolem 9. 10. hodiny večer, takže přišli ty celníci nebo ty strážce a říkali, bude nejlepší, že pojedete do Prahy, protože tady ty cesty jsou špatné a my zrovna jedeme do Prahy. Můžete jet za námi. No a abyste měli pohodlí v autě a děti mohli spát, tak ty vaše dvě dcery, Olgu a Darinu, si vezmeme do auta. Tak otec řekl, že jo, proč ne. A jeli jsme, jeli jsme rovně do Prahy a najednou jsme byli před bráná v Ruzíně. Soto jsem zajeli dovnitř, otec se vzali, bez vysvětlení, bez ničeho nic, jsme byli zavřeni v Ruzíně. Wir waren in Rosinia beschlossen. und habe Verkehrsstreifen durchgeführt mit dem Motorrad und auch sonst auch Nachtdienste gemacht, meistens zwölfstündige Dienste. Wir sind dort die Grenze abpatrouilliert, von Stein zu Stein, von Grenzstein zu Grenzstein, ob irgendwelche Bäume rüberfallen oder sonst irgendetwas Augenscheinliches auffällt. Das wurde auch patrouilliert. Das machten wir, vorwiegend machte das ja die Zollwache damals. Aber wir machen das drei-, viermal im Jahr, machen auch wir das. Und wir meldeten das dann der Bezirkshauptmannschaft, wenn irgendwelche Vorfälle waren. a tam je tam taková vlastní věc, která by mohla být větší, když by byla nějakč v kravíně, řidič autobusu, taksikář, kdokoliv tam žil. A ty lidi, já nevím, autobusák, tak mu tam nalez někdo do autobusu, který tam vůbec nepatřil. Tak to nahlásil a on ho někdo zkontroloval, toho někoho. Oni se chovali tak jak kdyby úplně normálně, oni chodili do práce. A on šel z práce a u kostela potkal nějakého divného opičáka, tak řekl, že tam se někdo motá, ten tady nebydlí, k nikomu nikdy nejel. Tak oni šli a řekli, že ukážte nám občanský průkaz. Dnes ve středu v 19 hodin 30 minut pořádá PS Útvar taneční zábavu. K tanci hraje hudba PS Útvaru. Vstupné jest dobrovolné. Konec hlášení. Ty lidi si myslím, že drželi hodně pohromadě. I s těma klukama, s těma pohrančníkama. V podstatě těch možností moc nebylo. A kulturní akce, nějaké zvelebování vesnic a podobně, na tom všem se podívali vojáci. Bez těch by tam bylo dost těžko. Es gab eine Art Verlegerung der Wäscher. Die Soldaten teilten sich auf dem alles. Es war ziemlich schwer. Wir haben das nur von unserer Seite her gekannt. Im Winter, wenn das Laub von den Bäumen weg war, konnten wir dem tschechischen Militär zuschauen, wie sie mit Hunden auf Personen trainiert wurden. Also, da wurden die Hunde praktisch auf Menschen gehetzt und da haben wir zuschauen können. Wir haben hier im Winter eine Läupe zum Langlaufen gehabt und da hat man genau sehen können, was die machen. Žijeme svůj každodenní klidný život. Ale to neznamená, že bdělost a ostražitost našich pohraničníků by měla polevit. V 30. oktobru 1984 jsemienst versehen in Münzwey. Und wir wurden gerufen, dass angeblich ein Toter im Wald liegen soll. Ein Bauer hat dies bei Feldarbeiten festgestellt, dass hier vorerst dachte er, das sind nur Kleidungsstücke und dann ist er vom Traktor runtergestiegen und konnte feststellen, dass hier eine Leiche liegt, ein toter Mann liegt. Und zwar war das dann der 33-jährige Frantisek Faktor, der stammt aus Wischny ab, Weißenbach früher, Wischny, und ist über den Schembo, über irgendeinen Zaun geflohen, wo er einen Alarm ausgelöst hat. Und die Soldaten sind dann hinzugekommen und haben ihn auf österreichischem Gebiet, circa 300 Meter innerhalb Österreich, von rückwärts erschossen mit drei Schüsse. Er hatte im Wald Arbeiten gehört und er dachte, aha, drehe ich den Transistorradio ganz laut auf, damit mich diese Leute hören. War aber leider nicht der Fall und so ist er verstorben dann. Diese Patronenhülsen wurden bei uns auf unserem Staatsgebiet gefunden von einem Zollwachebeamten und der hat sie mir übergeben und hat gesagt, hier hat er sie gefunden, also er war eindeutig bei uns herüben und es wurde aber alles abgestritten. Die tschechischen Soldaten hatten gemeint, das wäre eine Jagdmunition von Jägern. Das wurde abgestritten. Beide, du weißt, wie dieý splnil, co čeká. Když vysílal nějaké vylité hlídku, tak mu to nechal odříkat jak básničku. To byl zákon o použití zbraně. Jste musel udělat výzvu, pak znovu výzvu, varovnej výstřel, a pak jste teprve mohl střílet, jo. Jako opravdově. Těch lidí, kteří měli československé občanství tehdy, bylo mizivý procento, který vlastně utíkali přes zelenou hranici. To byli většinou cizinci, příslušníci NDR, Polska hlavně. Z těch našich bylo jenom velmi málo, kteří šli přes zelenou hranici takzvanou a neměli nic se zákonem. A ti, co byli slušní lidi, tak dlouho žádali o ten devizový příslip, až někde odjeli na nějaký ten zájezd. Jednou jsem šel do školy a kamarádka byla v Jugoslávě na dovoleně a přinesla frašku slané vody. Já jsem ji zkusil, potom když jsem přišel domů a řekl jsem to s radostí, že jsem chutnal slanou vody. A já jsem ji zkusil. Potom, když jsem přišel domů a řekl jsem to s radostí, že jsem chutnal slanou vodu, tak táta vytřestil oči, koukal na mě a říkal, synu, ty jsi narodil u moře. Ty jsi byl v moři hodněkrát. Víš co, měli bychom jít na dovolenou té Jugoslavě všichni. Měli jsme rádost, otec šel pořádat o pasy. Za chvíli utíkal otec, matka za ním, nadávala na něho, že je blázen. A ono se stalo, že ten úžedník dal pasy jenom matce, holkám a nic víc. Otci a bratrům a ani mě nedal žádný pasy. A řekl jim, že můžou jít na dovolenou oni, že my muři mu zůstaneme doma a příští rok, že pojedeme my. Tato to naštvalo, chytil ho pod krk, řekl mu ty svíni, je jedna komunistická, já ti uteču. Jeli jsme autem, měli jsme hrozný strach. Pokaždý, co jsme viděli, nějaký policajti říkali, to jsou oni, ty už nás chytnou. Všichni jsme byli divně tady s tou situací. Vrátit se zpátky bylo, že otce určitě zavřou, protože chytil toho komunistu pod krok. A když jsme tam jeli kolem těch hranic, tak se koukal na ty ploty, věže, vojáci, minové pole, elektrické dráty, všechno možné. Říkal, to není možné, tady tudy nemůžeme utéct. Ale víte, kde to zkusíme? Zkusíme to v českých velenic. Přijeli jsme k prvním závoře, tam byl voják, ten strčil půl těla do auta a řekl, máte pasi? Ano máme. Když se vrátíte, příští týden v neděli, tak já vám dám 100 korun. Kupte mi tam milku čokoládu, až pojedete zpátky, já tady budu. Byla další závora kus vepředu, tam stál další voják. Začal žlát na něj, co se děje, trvá ti to dlouho. Všechno je v pořádku, nech je jít. Táta nastartoval auto a jel a chtěl přidat na plid a prohrazit tu třetí závoru. Poslední. Ale potom se zaseknul a říká, tam je něco divného. Víte co, já se zastavím co nejblíž k té třetí závore. Všechny vystoupíte, postavíte se k té závoře a já ze ctiborem půjdu za tím strážníkem. A když já uvidím, že všichni jste připraveni, řeknu teď a všichni budete utíkat na druhou stranu. Tak já jsem šel s ocem, táta se otočí, vidí, že všichni jsou připraveni, řekne teď. Všichni, co byli u té závory, podskrčili a začali utíkat. Otec utíkal za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficiéra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát. Ani jsem se nebol pohnout. Skorém všichni byli na druhé straně. Skoremšíci byli na druhé straně. Skovali se za auto jednoho a brater dostal střelu do nohy, spadnul. A ten, co do něho střílel, schlouznul přes ty kosky a spadl mu samopal. Brater se vrátil krok, vzal mu ten samopal a otec řve na druhé straně, nech to ležet, zabij houtě. Tak to zahodil, autík jel dál,aně, nech to ležet, zabij houtě. Tak to zahodil, autík dal dál, ten stražník se ležel na zemi. Vzal tu zbraně a začal střílet dál. I na rakouskou stranu. I'm sorry. 11. prosinec 1989. Poraničníci odložili samopaly a vzali do rukou štípací kleště, aby odstranili kilometry zátarasů mezi Československem a Rakouskem. Ostnaté dráty a pevné pletivo tvořící smutný pozůstatek studené války nás vydrželi oddělovat od sousedního Rakouska celých 36 let. Das war glaube ich Dezember 89 war das. Ich kann mich ganz gut erinnern, ich hatte Dienst damals, musste Fußgängerverkehr regeln, weil die ganze Straße voll Fußgänger war, voll tschechischer. Und die wollten alle in der Villa einkaufen. Schla tschechská dechovka a Rakouská, šlo se po poly a prostě jsme měli obou strany vlhký oči a byli jsme konečně v tom frátresu, v té vesnici. Oni zase byli tady. Byli jsme šťastní, že je to pryč. Já jsem vlastně v Rakousku byla jednou na zmrzlíně. To přijela segra s manželem a jeli jsme tam. Jo, jednou jsem tam byla, ale jenom na krajíčku. To je i dnešní diskurs, jo? Jako komu co říká svoboda, jestli to je výraz nebo ty věci nehmotný. Tady i po revoluci byli lidi, kteří neměli pasa, nebyli tam. Možná i dnes by se tady někdo takhle ještě našel, že tam nikdy ani do toho Rakouska neměli touhu z těch Slavonic jít podívat. Ale když člověk získal jakýsi rozhled vzdělání, tak mu ta oplocenka vadila. Já jsem toužil, ať je to pryč. Ne, že bych toužil ten svět vidět, ale nesnesl jsem, že to je. Že jsme zavření. To bylo pro mě daleko větší poroba. Nebo fujtoixel. Egal auf welcher Seite, Heimat ist Heimat. Das ist das Allerwichtigste, seine Wurzeln. Das Allerwichtigste sind seine Wurzeln. Und wenn es mir gesundheitlich schlecht geht, dann setze ich mich ins Auto und fahre ganz allein in den Bömerwald. Ich fahre irgendwo, da singe ich meine Lieder, die Tränen rinnen und dann fahre ich glücklich wieder nach Hause. Das ist so wie ein Baum ohne Wurzeln, der kann nicht stehen, der hat keinen Halt, der fällt um. Und der Mensch braucht auch Wurzeln. To je jako kdyby byl ptáč, který nemůže stát, který nemá hodinu, která se zvrhnuje. A člověk potřebuje i vůdce. Když jsme v Evropské údě, máme tady šengenský prostor, tak státní hranice zatím nikdo nezruší. Doufám, že je nezruší. Protože bych rád zůstal Čechem. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Nebo vlastně asi Moravák. Thank you.